Můj dosavadní čas, který mohu žít se současným vědomím, mi do mého myšlení empiricky vtisknul řadu zkušeností. Často to byly zkušenosti s lidmi a jejich činy, kteří svou pravdu opírali o svá niterná poznání, objektivně odlišná od mých, a se kterými bych já nesouhlasil nemohl. A do tohoto mého zmatku přišel další významný činitel a tím je filosofická logika.

Etymologický původ logiky lze nalézt u latinského lógos = myšlení, které definuje zejména jako uspořádané a s jistou lehkostí bezchybné. Kolik lidí z nás ale takto v reálném životě myslí?! No já jím zcela jistě za všech okolností nejsem. Ale to samo o sobě není tím, co mé chápání překračuje, tím zásadním jsou principy noetiky a její se vypořádání s tzv. problémy noetiky.

Pokud bych zjednodušil mnou myšlené, tak filosofická logika dává v celku přesná pravidla pro práci s tezemi a soudy, která však nutně počítají s tím, že myšlení je objektivní. A právě tato objektivita je jedním z atributů noetiky. Problém pravdy noetika řeší takto: Ze dvou hodnot lidského myšlení je pravda „slabší“, tj. je možné a myslitelné, aby myšlení bylo schopné pravdy (ale ne již jistoty), nikoliv však naopak.

Ale co vlastně pravda je a kde nalezneme onu jistotu?! Myslím, že mnou udržitelná definice pojmu může být, že se jedná o shodu myšleného se skutečností. V mém reálném životě ji chápu tak, že pokud já mám kvalitní zrak, tak vidím stojícího panáčka na semaforu červeného, avšak můj barvoslepý kolega jej vidí šedivého. Pokud každý vyslovíme příslušnou premisu, že Semafor je červený a Semafor je šedivý, tak jde dle mého názoru v obou případech o shodu myšleného se zkutečností, tj. pravdu.

Ale jelikož logika na základě noetiky pracuje s objektivním myšlením, tak tento můj subjektivismus vylučuje. To kouzlo je v tom, že v tomto bodě noetika mluví o existenci pravdy v námi definovaném smyslu. A v tomto smyslu nejde ani tak o uznání hodnoty pravdy, kdy právě predikát soudu vystihuje reálnou povahu pravdy. Stejným postojem vyvrací noetika i skepticismus, který pochybuje o všem a za všech okolností. Noetika prostě řekne, pokud skeptik uzná podaný argument (vůbec se jím zabývá), musí pak uznat, že existuje alespoň jeden nějaký pravdivý soud. Ale pokud i přes to pochybuje, pak tak činí pouze iracionálně, což však nevylučuje objektivní jistotu. Jak prosté.

Ano, pro praktika žádné jednoduché myšlení. A zde je právě to, co mne zaráží. V mém životě je subjektivní vše. Jestliže filosofická logika by se dala chápat jako nejlepší možné myšlení, které by sjednocovalo myšlení všech lidí na celé planetě do objektivních pravd, pak je to nepříjemné zjištění. Už jen proto, že pojmy v tomto případě neztrácejí význam v jazykových mutacích, jejich hodnota je pořád stejná. Otázkou je, jaké jsou toho příčiny a důvody!?

Filosofická logika se zabývá výhradně rezultáty lidského myšlení, avšak jsem přesvědčen, že pouze na teoreticko-objektivní rovině. Aristotelská definice vědění je prostá: cognitio certa et evidens = jisté a evidentní poznání.

A zde já vidím přímý rozpor s mým myšlením a celoživotními zkušenostmi. Mluvíme zde o myšlení směrem od člověka k vnějším stimulům. Myslím, tedy jsem. Avšak smysly každého z nás, myšlení každého z nás a vyjadřovací schopnosti každého z nás jsou zcela individuální.

A pokud je již toto prvotní poznání individuální, jak poté můžou být naše pravdy podle noetiky objektivní?! Jak mohou být postaveny na jistotu?! A co je dle mého názoru důležitější, mohou být využitý v reálném životě ve společnosti?!

Oponovat Aristotelovi a mnohým dalším myslitelům by mohlo být chápáno jako rouhání, velikášství či důsledek nedoceněného ega. Nemyslím, že ani jedno není u mne. Jenom se mi zdá, že nelze svět a různorodost lidského myšlení tak snadno katalogizovat a matematicky porovnávat.

Samozřejmě, byla vypozorována určitá pravidla a zákonitosti, která se uplatňují například v principech kontradikce či subkontrárnosti. Avšak i oni si předem připraví „půdu“ tím, že se zbaví subjektivních složek myšlení a poznání.

Možná právě z důvodu tohoto jistého odlidštění nejsou nástroje filosofické logiky využívány tak hojně v praxi mainstreamovou populací, ale zejména teoretiky nad učenými disputacemi.

Na závěr bych se přeci jenom rád omluvil Aristotelovi, za trošku rouhačský tón. Naopak, jsem zastáncem jeho geniality nadrozměrného a nadčasového myšlení. A je zcela reálné, že další studium těchto oblastí lidské vědy a umění dá prozřít i mně a uznám, že nejde pouze o teoretizování, ale universální zákonitosti z praktického života.

Obdobné články:

• Zamyšlení nad definicí objektní pravdy v postindustriálně-technologické společnosti z pohledu síly software
• Existuje ideální model demokracie?
• IPTV vs. ochrana našeho soukromí
• Co nás stojí sociální smír aneb i já nechci platit 8 let nájemné! :-(

Tento článek byl publikován 28.Březen 2007 (Středa) v 10.23 a je zařazen v kategoriích Vážnější zamyšlení. Všechny komentáře můžete sledovat přes kanál RSS 2.0. Prosím, zanechte komentář, a nebo trackback z vašeho serveru.