Jen takové malé zamyšlení, ke kterému mě vedl pořad na BBC.

Dle Českého statistického úřadu je aktuální nezaměstnanost 6,4%. To je, cituji hodnota ukazatele v % (nejde o růst či pokles) – podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle.

Aktuálně má naše země 10 325 941 obyvatel. Dle výzkumu společnosti Westminster připadá na 10 obyvatel 1 úředník. To již není regulace, to je státní dirigismus.

Umím si představit, že 1 úředník zvládne regulovat život 20 spoluobčanům, což v praxi znamená, že úředníků nebude 1 milión, ale „pouze“ 500 tisíc.

To je 500 tisíc pracovních sil na „hladový“ trh práce, kde odborní pracovníci pořád chybějí a jsou nedostatkovým zbožím.

Nemuseli bychom k nám importovat pracovní síly a tím narušovat naše kulturní kořeny, občané by neměli řízen každý životní krok a v konečném výsledku by se významná ekonomická skupina přesunula z čistých příjemců na skupinu vytvářející nadhodnotu (nadvýrobu).

Není to všelék, ale dává to smysl, ne?

Ano, ano. Ekonomicko-politický systém v naší zemi je jaký je. Chápu, že projevy lévého či pravého extrémismu jsou silně destabilizujícím prvkem. Já osobně si pamatuji, jak při dramatických povodních před několika lety určití občané řvali, že chtějí kuřecí bagety a multivitaminové nápoje, když jiné občané byli vděčni za balenou vodu.

Ať je pan Čunek jakýkoliv, klidně bych i mohl uvěřit tomu, že peníze vzal. I tak bych jej za jeho vyhraněnější názory proti romským spoluobčanům, kteří na naší společnosti parazitují, nekáral. To nejsou projevy xenofobie a rasismu, natož fašismu či té části nacismu, které xenofobii používá jako jednu ze svých doktrín. Kdo to tvrdí, není zcela jistě seznámen s dějinami a současností těchto myšlenkových proudů.

Jsem přesvědčen, že je to názor větší části naší společnosti, která má v sobě zakódované určité principy sebezáchovy. Společnost si nepřeje kupovat si donekonečna sociální smír u těch skupin obyvatelstva, kteří již ani nepředstírají snahu na sobě pracovat a vracet společnosti hodnoty, které do nich vložila. A tou hodnotou nemusí být nutně hmotné statky, přínosem je i slušné chování k lidem a jejich majetku.

Jako pragmatikovi je mi jasné, že nelze zcela tyto nákupy sociálního smíru odstranit. To by byla jistě chyba, která by vedla k tomu, že by slušní lidé v mnoha městech nemohli po soumraku chodit bezpečně po venku. Ale ještě horší je a bude, pokud nebude žádný doprovodný program státu i samotného romského etnika, který přirozenou cestou evoluce bude postupně zlepšovat úroveň jejich vzdělanosti a sociální inteligence, což chápu v tomto případě jako respektování i jiného způsobu života, než-li je ten romský.

A než-li mně začne někdo kritizovat, tak bych zavedl pravidlo, že to může jen ten, kdo v Chánově žil alespoň 1 měsíc.

Flash:

Pdf: stop-diskriminaci.pdf

OpenDocument: (OpenOffice 2) stop-diskriminaci.odp

Problematika druhé i třetí říše je pro mne již dlouholetým koníčkem. Jsem přesvědčen, že období od Bismarcka až po zánik třetí říše pod detonacemi pum spojenců nejvýrazněji spoluvytvářelo dějiny Evropy 19. i 20. století a lze z nich vyvozovat empirické analogie i pro současnost i budoucnost.

Každý, kdo studuje zdroje a literaturu věnující se této problematice, již narazil na jméno David Irving. On je asi mediálně nejznámější popírač holokaustu. Za propagaci třetí říše jako „beránka“ a právě popírání holokaustu jako výsledek celosvětového sionistického spiknutí, byl na 5 let v Rakousku odsouzen v roce 2005. V prosince 2006 mu byl na jeho žádost změněn trest na podmínečný na 3 roky a byl vyhoštěn z Rakouska.

Celkem bych to i přešel mávnutím ruky. Takových lidí je jistě více, říkají si revizionářští historikové. Nechat to ale bez povšimnutí by mohlo znamenat velkou chybu, která by mohla v budoucnu vést právě k revizi zvěrstev, která s sebou třetí říše a nacizmus nutně nesla.

Když jsem začal číst knihu Nástup třetí říše od Richarda J. Evense, narazil jsem v textu na zmínku, že právě on byl několikrát požádán o odborný názor ve causách, které se týkaly Davida Irvinga. A myslím, že zde jsem se rozhodl napsat o své zkušenosti, kterou jsem návštěvou bývalého vyhlazovacího tábora v Osvětimi získal.

Nesoudím, zda má David Irving pravdu, část pravdy nebo lže. Pouze dávám k dispozici mé osobní zážitky a pocity, které jsem získal návštěvou komplexu smrti Osvětim po 60 letech, kdy přestal fungovat.

Všechny současné fotografie níže publikované jsou mé původní a budu jimi prokládat krátké informace z dějin Osvětimi.

1940: Vznik tábora Auschwitz I.

Tábor u polského města Oświęcim byl založen na přímí rozkaz Heinricha Himmlera v dubnu 1940. První zde byli koncentrování polští političtí vězni. Své ubikace si stavěli sami, byly to dvoupatrové cihlové budovy stavěné do bloků.

Auschwitz I. – cihlový komplex	Auschwitz I. – kontrolní budova SS u vstupní brány s nápisem Arbeit macht Frei
Auschwitz I. – Kresba vězňů procházejícími branou Arbeit macht Frei včetně hudebního doprovodu	Auschwitz I. – Popravčí zeď. V pravo se nachází blok 11., budova SS, ve které se děly největší zvěrstva a kde byl poprvé vyzkoušen plyn jako nástroj smrti.

Auschwitz I. – Tento svůj poslední pohled měli před očima ti vězni, kteří byly zavražděni u popravčí zdi u bloku 11.

1941-2: Rozšíření tábora o komplex Auschwitz II. Birkenau a Auschwitz III. Monowitz

Jestli byly zprvu podmínky ubytování v Auschwitz I. ještě snesitelné, tak rozšíření tábora v letech 1941 o mnohem větší komplex Auschwitz II. Birkenau znamenalo pro vězně naprostou katastrofu.

Vše je nutno chápat na pozadí konference ve Wannsee, která se konala 20.ledna 1942 a která měla na programu jediný bod, tzv. „konečné řešení židovské otázky“. Nebylo na ní rozhodnuto o likvidaci všech evropských Židů, ta již byla zejména z východu v plném proudu, měla spíše ráz koordinační porady s tím, aby transporty s vězni měly na železnicích trasách přednost a byl představen koncept plynových komor a spaloven jako vysoce efektivních továren na smrt, které by za 1 rok dokázali zničit až 60 miliónů životů.

Auschwitz I. – Kremační pece, které byly nacisty vyhodnoceny jako málo efektivní, byly nahrazeny několika komplexy téměř průmyslových obřích spaloven.	Auschwitz II. – V takové budově se tísnili až stovky vězňů, tifus a úplavice nemilosrdně kosila životy den za dnem.’
Auschwitz II. – Továrna na smrt. Přímo z transportního vlaku byli práce neschopní a děti zabiti plynem v plynových komorách a spáleni.	Auschwitz II. – V budově, které věžni říkali Kanada, byly kumulovány nejen cennosti a oblečení věžňů, ale i jejich vlasy, zlaté zuby a vše, co mohla třetí říše upotřebit. Toto jsou vlasy těch, kteří byly zplynováni.

Auschwitz II. – Pod touto věží projížděli transporty s vězni k likvidaci. Panaromatický pohled ukazuje nelidský rozměr vyhlazovacího tábora.

1945: Osvobození rudou armádou

V lednu 1945 přinesla osvobození těm, kteří přežili, rudá armáda. Tento film autenticky popisuje tuto dobu a více, než-li slova, vypovídá o krutosti, kterou s sebou třetí říše přinesla.

Ve formátu XviD (MPEG-4) v kontejneru AVI ke stažení.

Můj závěr

Já jsem stál již navečer v tísnivé budově, když slunce zapadalo za horizont. Po tom všem jsem cítil něco jen těžce popsatelného. David Irving tam evidentně nikdy nebyl. To on měl dostat trest na měsíc žít v podmínkách nemocí, násilí, každodenní smrti, místo bezpečné a úhledné cely někde v Rakousku. Mluvil by pak navždy jinak.

Demokracie, jako forma vlády, již od starověku provází člověka a jeho historií. Otázkou je, zda i tato forma vlády je spravedlivá a vede k tíženému cíli, tj. „štěstí“ všech jednotlivců ve společnosti.

Pojem demokracie lze generalizovat na podřizování menšiny v rámci určitých politických organizačních struktur většině, která však musí bez výhrady respektovat nezadatelná práva menšin. Ano, s tímto výkladem by neměl mít současný člen (z našeho úhlu pohledu) kulturní společnosti žádný problém. Zájmy většiny mají být postaveny nad zájmy menšin s tím, že existuje určitý vyšší princip, který lze měnit pouze velmi těžko, a který dohlíží nad již citovanými neopomenutelnými právy všech členů společnosti, např. nad všeobecným a rovným zajištěním tradičních či základních lidských práv.

Avšak již Aristoteles, promýšleje principy demokracie v hlubším kontextu, došel k závěru, že je možné na roveň stavět tyranii a oligarchii právě s tehdejší formou demokracie. Proč tomu tak bylo? Možná je onen pomyslný klíč ve faktu, že ani většina nemůže vládnout bez omezení a cílem není vláda, která „štěstí“ dává jenom této většině, ale snaží se jej poskytnout i menšinám. Lapidárně řečeno je dle Aristotela dobrá ta forma vlády, která uspokojení potřeb, cílů a očekávání (= „štěstí“) přináší co možná nejširšímu počtu členů oné společnosti.

I s tím se dá jistě souhlasit a je to opisná definice v meritu věci stejná, jako ta výše uvedená. Avšak! Jsem přesvědčen, že někde je zde latentní nebezpečí, které skrytě čeká na možný úder a nekontrolovatelné rakovinné bujení.

Vycházím z levicové teze, že první je bytí a poté vědomí, což znají i naše přísloví: sytý hladovému nevěří. Skutečně, zdá se, že myšlení a chování členů společnosti ovlivňují jejich empirické prožitky a prostředí, které je obklopuje. Model, kdy člen údržby budovy v domově důchodců zcela jasně chápe důsledky energetické ropné krize na středním východu, je naprosto ojedinělý. V drtivé většině jej hlavně zajímá, zda si koupí státem legalizované drogy cigarety a alkohol v rozumných a jemu dostupných cenových intencích a může si odjet o víkendu na ryby. Již ale rozdílný pohled na věc bude mít vysokoškolsky vzdělaný člen společnosti, který se drží kréda celoživotního vzdělávání. Ten si již dá do souvislosti konsekvence zdražení ropy jako suroviny nejen na pohonné hmoty, ale i plasty, kosmetiku, dopravu, která se promítá do cen drtivé většiny výrobků a služeb. A to může mít za následek těžko kontrolovatelnou inflaci, která v rámci eurozóny s jednotnou měnou euro může znamenat i politickou destabilizaci na úrovni státu EU.

Zkusme si statisticky načrtnout, jakou struktura má společnost občanů naší republiky. Kolik občanů patří k jaké skupině. K té první, s nižšími úrovněmi vzdělání patří zejména levicový voliči, k té druhé lidé, kteří dosáhli vzdělání vyššího. Důvodně se domnívám, že první skupina je početněji zastoupená, tj. definuje většinu.

Levicová politika hlásá pojmy jako jsou sociální stát, silné státní regulace hospodářství, progresivní zdanění úspěšných a pracovitých občanů se silným přerozdělováním vybraných prostředků směrem k nízkopříjmovým, téměř vždy né však nutně sociálně potřebným = nemohoucím se o sebe postarat. Levicový volič chce, aby se o něj stát postaral, sehnal mu práci nejlépe v neefektivním státním sektoru s definitivou, očekává silnou sociální síť a příspěvky na mobilní telefon. V podstatě bych se dalo říci, že se demokratickými prostředky snaží nastolit socialismus, který hledá spravedlivou společnost v materiální rovnosti všech členů společnosti. Pokud uznáme tezi První je bytí, poté vědomí jako pravdivou, pak je rovnost nutně i myšlenková, což generuje pocit homogenního a lehce ovladatelného stáda členů společnosti.

Pravicová politika hláse pojmy jako jsou klasický liberální stát. Zde malá odbočka. Já osobně se kloním ke klasickému anglosaskému liberalismu, novodobý liberalismus podporovaný sociální demokracií se mi zdá dlouhodobě neudržitelný a chybí mu základní podmínky pro trvale udržitelný rozvoj. Prostě a jednoduše v něm lidé lenivějí a ztrácí základní instinkty, stejně jako byl na svém vrcholu starý Řím, který pak barbaři ze severu lehce vyplenili. A ten boj není nutně válečnými operacemi, válka probíhá každý den ekonomickými nástroji po celém světě. Stát v tomto mém klasickém liberálním pojetí zajišťuje nezbytné minimum veřejných služeb, které nelze vytvářet soukromým sektorem. Jedná se o policii, armádu, hasiče, ale ne už nutně o veškeré zdravotnické služby. Klasický liberalismus bere různou startovací čáru ve výchozí podmínkách, jako jsou: kde jsem se narodil, mé dispozice, apod. Tento typ státu dbá na zajištění sociální služeb a jistot všem skutečně potřebným, ne však líným a nezaměstnatelným. Odpovědnost je zde na jedinci, který společnosti více dává, než-li z ní bere. Nejde pouze o finanční požitky, jde i o úroveň služeb a chování. Daňové zatížení se snaží zachovávat motivační ráz rovné daně, aby nebyl trestán ten, kdo legitimně svými schopnostmi a znalostmi slouží společnosti.

Ano, ano. To jsou mé představy, v obou případech je realita vždy nějak vyvážená. Ale základní principy, dle mého názoru, zůstávají a formují kolektivní myšlení a chování dané společnosti.

Ale zpět do naší reality, proč to vše vlastně píši.

Ideální demokracie je naprosto subjektivní pojem. Objektivně ideální může být maximálně 220V pro 1 či milion žárovek, neboť každá chce pouze svítit. Lidé, členové polis, jsou však ve svém chování a očekávání „štěstí“ tak různorodí, že se nelze nikdy shodnout na všeobecném dobru, ale vždy se shodne pouze na minimálním dobru, což je většinou zákaz fyzické likvidace člena společnosti.

Pokud z objektivních příčin nelze nalézt všeobecné dobro pro všechny (drtivou většinu) jedince společnosti, pak dle Aristotela nemůže být demokracie nikdy vládou dobrou, natož ideální.

A pokud lidé rozhodují pouze na základě svého subjektivní pocitu uspokojení bytí na úrovni svého poznání a vzdělání, tak jsem přesvědčen, že demografické průzkumy musí dokázat, že většina ve společnosti nutně musí býti levicovou (demokratickou).

Suma sumárum se vůbec divím, že pravice na úrovni posledních parlamentních voleb v České republice vyhrála. Po roce 1989 byla výhra „nového“ myšlení celkem jasná, ale dnes? Já bych řekl, že čistě statisticky, kdyby šli volit všichni z levicového tábora, tak pravice nemůže vyhrát nikdy. Volby do parlamentu nejsou personifikované, hlasuje se více méně pouze pro strany s volbou preference. Na druhou stranu jiný poznatek je z již personifikovaných komunálních voleb, kdy se hodnotí práce a chování lidí, kterou můžete sledovat každý den ve svém okolí. A zde pravice má již řadu let dobré výsledky, když p(r)ominu některé excesy úplatkářství a korupce.

Možná stojí za zamyšlení, aby podpora pracovitosti, vzdělanosti a osobní zodpovědnosti byla dlouhodobou prioritou dnešní pravicové politiky. Doba, kdy dělníci neměli co ztratit, kromě svých okovů, je dávno nenávratně pryč. Nebo si skutečně myslíte, že pan Paroubek a pan Sobotka jsou lidé proletariátu, žijící pro proletariát a milující proletariát?! Nezapomeňte, i pro ně platí, první je bytí a potom vědomí!

Můj dosavadní čas, který mohu žít se současným vědomím, mi do mého myšlení empiricky vtisknul řadu zkušeností. Často to byly zkušenosti s lidmi a jejich činy, kteří svou pravdu opírali o svá niterná poznání, objektivně odlišná od mých, a se kterými bych já nesouhlasil nemohl. A do tohoto mého zmatku přišel další významný činitel a tím je filosofická logika.

Etymologický původ logiky lze nalézt u latinského lógos = myšlení, které definuje zejména jako uspořádané a s jistou lehkostí bezchybné. Kolik lidí z nás ale takto v reálném životě myslí?! No já jím zcela jistě za všech okolností nejsem. Ale to samo o sobě není tím, co mé chápání překračuje, tím zásadním jsou principy noetiky a její se vypořádání s tzv. problémy noetiky.

Pokud bych zjednodušil mnou myšlené, tak filosofická logika dává v celku přesná pravidla pro práci s tezemi a soudy, která však nutně počítají s tím, že myšlení je objektivní. A právě tato objektivita je jedním z atributů noetiky. Problém pravdy noetika řeší takto: Ze dvou hodnot lidského myšlení je pravda „slabší“, tj. je možné a myslitelné, aby myšlení bylo schopné pravdy (ale ne již jistoty), nikoliv však naopak.

Ale co vlastně pravda je a kde nalezneme onu jistotu?! Myslím, že mnou udržitelná definice pojmu může být, že se jedná o shodu myšleného se skutečností. V mém reálném životě ji chápu tak, že pokud já mám kvalitní zrak, tak vidím stojícího panáčka na semaforu červeného, avšak můj barvoslepý kolega jej vidí šedivého. Pokud každý vyslovíme příslušnou premisu, že Semafor je červený a Semafor je šedivý, tak jde dle mého názoru v obou případech o shodu myšleného se zkutečností, tj. pravdu.

Ale jelikož logika na základě noetiky pracuje s objektivním myšlením, tak tento můj subjektivismus vylučuje. To kouzlo je v tom, že v tomto bodě noetika mluví o existenci pravdy v námi definovaném smyslu. A v tomto smyslu nejde ani tak o uznání hodnoty pravdy, kdy právě predikát soudu vystihuje reálnou povahu pravdy. Stejným postojem vyvrací noetika i skepticismus, který pochybuje o všem a za všech okolností. Noetika prostě řekne, pokud skeptik uzná podaný argument (vůbec se jím zabývá), musí pak uznat, že existuje alespoň jeden nějaký pravdivý soud. Ale pokud i přes to pochybuje, pak tak činí pouze iracionálně, což však nevylučuje objektivní jistotu. Jak prosté.

Ano, pro praktika žádné jednoduché myšlení. A zde je právě to, co mne zaráží. V mém životě je subjektivní vše. Jestliže filosofická logika by se dala chápat jako nejlepší možné myšlení, které by sjednocovalo myšlení všech lidí na celé planetě do objektivních pravd, pak je to nepříjemné zjištění. Už jen proto, že pojmy v tomto případě neztrácejí význam v jazykových mutacích, jejich hodnota je pořád stejná. Otázkou je, jaké jsou toho příčiny a důvody!?

Filosofická logika se zabývá výhradně rezultáty lidského myšlení, avšak jsem přesvědčen, že pouze na teoreticko-objektivní rovině. Aristotelská definice vědění je prostá: cognitio certa et evidens = jisté a evidentní poznání.

A zde já vidím přímý rozpor s mým myšlením a celoživotními zkušenostmi. Mluvíme zde o myšlení směrem od člověka k vnějším stimulům. Myslím, tedy jsem. Avšak smysly každého z nás, myšlení každého z nás a vyjadřovací schopnosti každého z nás jsou zcela individuální.

A pokud je již toto prvotní poznání individuální, jak poté můžou být naše pravdy podle noetiky objektivní?! Jak mohou být postaveny na jistotu?! A co je dle mého názoru důležitější, mohou být využitý v reálném životě ve společnosti?!

Oponovat Aristotelovi a mnohým dalším myslitelům by mohlo být chápáno jako rouhání, velikášství či důsledek nedoceněného ega. Nemyslím, že ani jedno není u mne. Jenom se mi zdá, že nelze svět a různorodost lidského myšlení tak snadno katalogizovat a matematicky porovnávat.

Samozřejmě, byla vypozorována určitá pravidla a zákonitosti, která se uplatňují například v principech kontradikce či subkontrárnosti. Avšak i oni si předem připraví „půdu“ tím, že se zbaví subjektivních složek myšlení a poznání.

Možná právě z důvodu tohoto jistého odlidštění nejsou nástroje filosofické logiky využívány tak hojně v praxi mainstreamovou populací, ale zejména teoretiky nad učenými disputacemi.

Na závěr bych se přeci jenom rád omluvil Aristotelovi, za trošku rouhačský tón. Naopak, jsem zastáncem jeho geniality nadrozměrného a nadčasového myšlení. A je zcela reálné, že další studium těchto oblastí lidské vědy a umění dá prozřít i mně a uznám, že nejde pouze o teoretizování, ale universální zákonitosti z praktického života.